Závislost na tabákových výrobcích je specifická tím, že byla dlouho společensky akceptována. Nynější tvrdší restriktivní opatření se setkávají s odporem některých zaměstnanců. Je proto vhodné upřesnit, o jaké právní normy se zákaz kouření na pracovištích opírá.

Základní právní normou je v této oblasti zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“ nebo „ZP“). Podle § 106 odst. 4 písm. e) zákona je zaměstnanec povinen nekouřit na pracovištích a v jiných prostorách, kde jsou účinkům kouření vystaveni také nekuřáci. Podle ust. § 103 odst. 1 písm. l) zákona je zaměstnavatel povinen zajistit dodržování zákazu kouření „na pracovištích stanoveného zvláštními právními předpisy“. Zde je zákaz kouření legislativně uložen a je platný vždy, bez ohledu na to, zda jsou na pracovišti kuřáci či nekuřáci.

Seznam veřejných míst, vnitřních a vnějších prostor, kde je zakázáno kouřit, stanovuje v ust. § 8 zák. č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zák. č. 379/2005 Sb.“).

K často diskutované otázce, zda má zaměstnavatel právo úplně zakázat kouření na pracovišti, lze uvést, že ač neexistuje právní předpis, který by zaměstnavatele výslovně k zákazu opravňoval, má se obecně za to, že zaměstnavatel tento zákaz vydat může. Opřít se může o ust. § 106 odst. 3 zákoníku práce, který uvádí, že zaměstnanec má právo a povinnost podílet se na vytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí, a to zejména uplatňováním stanovených a zaměstnavatelem přijatých opatření a svou účastí na řešení otázek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Zákaz kouření na pracovišti může rovněž vyplývat z opatření zaměstnavatele na úseku požární ochrany. Pokud je zákaz kouření motivován opatřením požární ochrany, je pramenem práva zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů.

(zdroj: bozpinfo)